Pomalé rodičovství

Rané dětství prožíváme jen jednou. Je vzácné. To, co se odehraje v prvních letech, nelze později stejným způsobem zopakovat nebo získat nazpět. Kodaňská školka Nokken to potvrzuje. Kniha Pomalé rodičovství nám pomáhá ctít a respektovat bytost malého dítěte, dopřát jeho vývoji všechen potřebný čas a také sobě věnovat čas k tomu, abychom si vychutnali postupný a zázračný rozvoj lidské bytosti. V interakci s dítětem a mezi sebou navzájem můžeme rozvinout nový, vědomý záměr – u jídla, při spaní, na procházkách v přírodě i při oslavách svátků. Tato kniha je průvodcem, který nám pomáhá objevit v každodenním životě bohatství, které již máme, a to tak, že zpomalíme a dopřejeme sobě a svým dětem prostor, v němž lze dýchat a růst. Dala by se též nazvat příručkou pomalého růstu. Helle Heckmannová (1955) již téměř třicet let pracuje jako waldorfská pedagožka pro předškolní děti. V reakci na stále rostoucí potřebu kvalitní péče o nejmenší děti založila před pětadvaceti lety v Kodani v Dánsku školku Nokken. Její program je dobře zavedený a mezinárodně uznávaný jako jedinečný přístup k péči o děti ve věku od jednoho roku do sedmi let. Nokken je vzorem rané péče, jímž se jiné waldorfské školky i další instituce, např. lesní školky, nechávají inspirovat a čerpají z něj praktický příklad denního rytmu, který dětem přináší prospěch a podporu. Před dvaceti lety bylo nezvyklé si jen představit, že by děti trávily ve školce většinu dne venku, a ne zavřené ve třídě. V té době Helle Heckmannová přišla se svým programem, kdy již nejmenší děti tráví velkou část svého školkového dne venku. Vše je však pečlivě strukturováno na základě poznatků waldorfské pedagogiky. Kniha Pomalé rodičovství není běžnou příručkou pro rodiče o výchově dětí. Helle Heckmannová na jejích stránkách podrobně popisuje, jak a proč je jedinečný nokkenský přístup k malým dětem strukturován. Nesmí se na ně např. spěchat a nelze je posuzovat podle toho, co ještě neumí. Je potřeba dodržovat pravidelný rytmus a řád vycházející z vývojových potřeb dětí. Je privilegiem a zodpovědností pečujícího dospělého, aby byl dítěti vzorem, který ono může napodobovat, a bez jakéhokoliv spěchu dítěti poskytl čas na opakované procvičování. Nápodobou malé dítě získává nejen nové dovednosti, ale také pocit sebeúcty spolu s tím, jak se rozšiřují jeho kompetence.