Nahoře nad mraky září slunce vždycky

Vzpomínková kniha Petrušky Šustrové přináší osobní svědectví o událostech, o nichž je někdy těžké mluvit a ještě těžší si je lze dnes představit: Výslechy na Státní bezpečnosti, neustálá šikana, konspirace, vězení, ale také zákulisí českého disentu a vlastní každodenní život plný strastí, ale i humoru a radosti.
Autorka popisuje své studentské politické aktivity v roce 1968, následné zatčení a obvinění z podvracení republiky za práci v Hnutí revoluční mládeže. Líčí také například činnost Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i své porevoluční angažmá při prověřování příslušníků Státní bezpečnosti a přípravě lustračního zákona. Nechává rovněž nahlédnout do svého osobního života a popisuje vývoj svých názorů. Kniha nám tak vykresluje určitý obraz doby, ale i portréty autorčiných blízkých přátel, mezi něž patřili například Václav a Olga Havlovi, Dana Němcová, Václav Malý, Petr Uhl a Anna Šabatová, Jiří Daníček, Václav a Kamila Bendovi, Jiří Dienstbier, ale rovněž lidí z oblasti nezávislé kultury jako Ivan Martin Jirous, Vlastimil Třešňák nebo Pavel Zajíček.
Některé „příběhy“ jsou známé a člověk je mohl číst v memoárových knihách jiných autorů (například v Obrazu doby Bobeše Rösslera či Pravdivém příběhu Plastic People Ivana Martina Jirouse). Tyto knihy se však většinou soustředí na 70. léta, zatímco Petruška Šustrová se pečlivě věnuje i 80. létům, která ještě zdaleka nejsou pamětnicky tak dobře zmapována. Její zpráva o „bojích“ a „diskuzích“ v Chartě a ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, stejně jako informace o průběhu prověrek pracovníků ministerstva vnitra, rozvědky a justice, přinášejí zajímavý pohled zúčastněné osoby na významné historické události.
Své vzpomínky napsala Petruška Šustrová bez patosu, živým jazykem s citem pro detail. Člověk má pocit, že nečte skutečný příběh, ale dobrodružnou literaturu, a chce vědět, jak to bude dál.