Slunce v úplňku

Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin – šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Děj románu začíná příjezdem sovětských tanků 21. srpna 1968 a podrobným líčením Palachovy činnosti a prožitků v prvním týdnu okupace. Na postavě studenta Filozofické fakulty zachytila autorka vzepětí celonárodního odporu proti okupaci, hluboký prožitek naděje, solidarity, ale možná i iluzí o vzdoru vůči hrubé síle a danépolitické „realitě“. Po nečekaném úspěchu celonárodní rezistence však přichází po několika dnech faktická kapitulace tehdejších politických vůdců v podobě podpisu tzv. moskevského protokolu. Jejich postoj způsobí postupnou deziluzi, je předzvěstí prohry, dalších osobních kapitulací, nastupující normalizace… Autorka sleduje příběh Jana Palacha i v následujících měsících, přičemž kombinuje prosté líčení s fiktivními deníkovými zápisy. Čtenář je tak svědkem Janova zářiového pobytu ve Francii, návratu domů přes Mnichov, postupného odcizení ve vztahu k přítelkyni Evě, ale zejména jeho vnitřní snahy zůstat věrný sobě samému a vytrvat v odporu. Posledním velkým protestem proti novým pookupačním poměrům se v roce 1968 stala listopadová stávka vysokoškolského studentstva. Za podmínek cenzury tisku a šířící se rezignace však nemohla dosáhnout žádných cílů, a teprve po ní dospívá Jan Palach postupně k rozhodnutí, že pro něj jediný způsob, jak pokračovat v boji, je vyburcovat národ vlastním sebeobětováním. Výsledkem je neobyčejně čtivý strhující příběh, jakýsi moderní hrdinský epos, který zaujme především mladé čtenáře. Knihu však ocení i Janova generace, protože je to první román, který byl o studentech a jejich statečnosti během srpnové invaze a pak při vysokoškolské listopadové stávce napsán. Jména a nastíněné charaktery vedlejších postav (Janových kolegů, kamarádů, všetatských sousedů atd.) jsou však z pochopitelných důvodů fiktivní. Jména a charaktery politiků jsou autentické, stejně tak i chronologie a zvraty srpnových událostí. Součástí knihy je Dodatek, v kterém autorka ozřejmuje své oficiální i neoficiální prameny a zamýšlí se nad klíčovou otázkou o skupině dobrovolníků. V Dokumentech je kromě fotografií zařazen i text výzvy Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, který je v příběhu několikrát zmiňován.